Rodičovství

Milé maminky, vážení tatínkové!

 Chci se  společně zamyslet nad velmi důležitým tématem a tím je
výchova k odpovědnému rodičovství. Každý z nás prošel procesem výchovy,
přesto však je třeba se znovu ptát: Co je to výchova? Proč je někdo ve své rané
dospělosti odpovědný a pro manželství zralý a druhý nikoliv?

 Výchova v rodině je především spolubytí blízkých osob. Je to obousměrné
působení rodičů a dětí, přičemž je třeba zdůraznit, že podstatný vliv vykazuje
vlastní zkušenost z původní rodiny. Zkušenosti a vzpomínky působí jako vzor.
Rodič se tedy ke svým dětem mnohdy chová podobným způsobem jako jeho
rodiče k něm, je s tímto způsobem vnitřně ztotožněn a přesvědčen o jeho
správnosti. Toto platí i v oblasti míry odpovědnosti za své blízké. Někdy se ovšem
právě naopak snaží pod dojmem negativních a traumatizujících zážitků z
vlastního dětství radikálně změnit styl jednání s životním partnerem i vlastními
dětmi. Na výchově se taktéž podílí tradice, úroveň vzdělání a kultivovanost
rodičů a především jejich osobnostní zralost. Při výchovných přednáškách
bývají často uváděny tři pilíře úspěšné výchovy. Je to dostatek lásky a blízkosti,
dále uvádění do řádu a pořádku a zdravá náročnost na dítě, což znamená
dostatek podnětů pro rozvoj jeho osobnosti. Šťastné mohou být děti, jejichž
rodiče přijali své rodičovství a jsou v něm bytostně realizováni. Takové děti
mohou v tisíci situacích od svých rodičů převzít vzory jednání i mnohokrát zažít,
co to všechno znamená, že táta i máma jsou odpovědní a milující lidé.

 Výchova během dětství představuje rozhodující formativní vliv na to, co
bychom mohli označit jako obsah osobnosti, tj. ty rysy a styly chování, které
realizují vztah dítěte k sobě, ke druhým, ke světu a k hodnotám. Působí zde
velice silně rodičovské pojetí výchovy, což je jednota či souhrn představ a názorů
rodičů na cíle, na metody i na prostředky výchovy. V pojetí výchovy se tedy
sjednocují představy o tom, co rodiče z dítěte chtějí mít, a praktiky, jimiž toho
chtějí dosáhnout.

 K pozitivním faktorům vývoje dítěte patří: milující rodiče, kteří vytvářejí řád,
dítě nerozmazlují, ale poskytnou mu jistotu a bezpečí, věnují mu svůj čas,
vyprávějí mu a trpělivě odpovídají na jeho dotazy, umožňují mu kontakt s jeho
vrstevníky a staršími dětmi. Dávají mu hračky, které podněcují fantazii a
tvořivost. Neustále své dítě povzbuzují a i za maličkost chválí. Když dítě něco
špatného provede, neodsoudí dítě, ale jasně označí špatný čin. Přitom dítěti vždy
znovu odpouštějí. Přijímají své dítě takové, jaké je, a nesnaží se ho
zmanipulovat.

 K negativním faktorům patří: nerespetování individuality dítěte a jeho možností
ze strany rodičů i učitelů, nezájem o dítě, ponižování dítěte výtkami a
nadávkami, negativní vzory morálně nevyspělého nebo zvráceného jednání
rodičů. Mohou to ale také být přílišné ambice rodičů neodpovídající možnostem
dítěte. Vysoká míra volnosti spojena se záporným emočním vztahem dítěti také
škodí.


 Vedle rodičovského zájmu a emočních projevů je důležitá i přirozená
rodičovská autorita a dialogičnost. Pokud převládá v rodině vstřícná atmosféra,
v níž mohou dospívající volně vyjadřovt své názory i nesouhlasná stanoviska,
může být posílen jejich pocit akceptace a sebeprosazení. Naopak vysoká míra
kontroly ze strany rodičů a přísnost při posuzování vrstevnických vztahů jejich
dospívajících dětí může vést ke klimatu nedůvěry a uzavření.

 Velmi destruktivně na dítě působí manželské konflikty jeho rodičů, zejména
vyskytly-li se v období kolem pěti let věku dítěte nebo na počátku jeho dospívání.
Vyvažující ochranný vliv mohou mít prarodiče nebo příbuzní, přátelé rodiny,
učitelky nebo vedoucí zájmové organizace, poskytnou-li dítěti v pravou chvíli
citovou oporu a moudré vedení. Dlouhodobá napětí a konflikty mezi rodiči
mohou u dítěte vést k osvojení negativního vzoru jeho budoucího partnerského i
rodičovského vztahu a k deformaci jeho představ o rodině vůbec. Takový mladý
člověk není pak schopen navázat a prožívat dlouhodobý a hluboký vztah ke
druhé osobě. Není schopen odpovědného rodičovství.

 Psychický proces zrání k osobní odpovědnosti se uskutečňuje jako postupná
interiorizace neboli zvnitřnění hodnot. Dítě pozoruje interakci mezi rodiči a
tento vzor jednání se stává součástí stylu jeho jednání. Proces socializace v sobě
zahrnuje nápodobu, přejímání rolí, norem i vyjadřování sankcí, příkazů a
zákazů. Socializací se dítě začleňuje do svého sociálního tzn. vztahového
prostředí. K prohlubování vědomí já i dalšímu rozvoji osobní odpovědnosti i
způsobilosti přejímat dílčí úkoly v rodině dochází u dívek i u chlapců již po
desátém roce věku. Proto se již nejen dívky ale i chlapci dokážou odpovědně
postarat o své mladší sourozence a rodiče je mají k této činnosti pozitivně
motivovat.

 Velmi důležitou potřebou dětí je, aby jim rodiče naslouchali a věnovali dostatek
svého času v každém období jejich vývoje. Aby se dokázali vžít do světa dětí,
vcítit se do jejich smutků, nejistot i obav a neodpovídali typicky dospěláckým
stylem: "Nemám čas, jsou to samé prkotiny, co mi říkáš." Je-li alespoň jeden z
rodičů k dítěti pozorný, může to být pro dítě i pro jeho rodinu v budoucnu
záchranou.  "Naši mladí tátové si už dokážou najít čas a hrají si se svými
malými dětmi". Toto tvrzení nelze jistě brát jako statistický údaj, ale spíše jako
pozitivní trend, který dětem velmi pomáhá.